Podzimní imprese Jeana-Paula Chablais.
Několik slov na okraj výstavy v pražské galerii Atrium 10. února 2010.
Navzdory sněhu a mrazivým nocím, které naznačují, že znimní královna se nemíní v dohledné době vzdát svého kralování, tak nepochybně v každém z nás už je touha po jaru. A do toho zřejmého rozporu mezi realitou světa a naším toužením přichází Jean-Paul Chablais s "podzimními impresemi", tak nazval tento francouzský sochař výstavu, kterou nám dává nahlédnout do světa svých představ, vzpomínek, výtvarné zručnosti - předesílám, že zručnost v kontextu Jean-Paulova díla není slovem znevažujícím či zlehčujícím jeho uměleckou hodnotu, ale slovem přesně postihujícím soulad mezi záměrem a realizací.
Pro komunikaci s Jean-Paulovými sochami,k objekty, reliéfy není důležité vědět, že je členem Maison des Artisters Paris, ani to, ve kterých sbírkách je zastoupen, kde všude tvoří, kterých symposií se zúčastnil, ale je důležité povšimnout si alespoň některých rysů, nebo znaků chcete-li, které jsou společné jeho artefaktům.
Na první pohled je zřejmé soustavné a zdánlivě hravé kombinování různých materiálů. Ale podíváte-li se pozorněji, tak pocítíte, že skrze tuto vnější znekdiňující vrstvu prosakuje napětí, se kterým se Jean-Paul zmocňuje nejen prostoru, který pojednává konkrétní skulpturou, ale zmocňuje se také pozorovatele, jenž se před jeho sochou nebo reliéfem zastavil. Možná by sedalo říct, že tu působí jakýsi emocionální magnetizmus užité hmoty, vyjadřující určitý zážitek, určitý pocit, určitou impresi, kterou umělec - ve chvíli, kdy dílo vytváří - považuje za velice důležitou. Že je to magnetizmus, počítající s naší smyslovou pamětí, naší představivostí, naší citovou zkušeností.
Oním "impressions d Automne" před nás Jean-Paul Chablais staví paradox času, ve kterém se praví, že touha je ve skutečnosti dvojlomná a že v okamžiku přicházení přináší znamení odchodu, v okamžiku nalezení znamení ztráty.
Možná se Jean-Paul svými podzimními impresemi pokouší najít - a to nejenom pro sebe, ale i pro nás, kteří vstupujeme v dialog s jeho dílem - čas v čase.
Pokouší se najít okamžik, případně místo vhodné k zastavení, ve kterém se lineární čas moderního světa - jenž ve svém urputném ubíhání nepřináší příliš mnoho nadějí - pootevře, aby se potkal se zapomenutým, cirkulujícím, cyklickým časem středověku, který k materiálnímu rozměru lidského bytí soustavně vrstvil rozměr duchovní.
Tvorba, se kterou před nás Jean-Paul ve svých podzimních impresích předstupuje, se děje ve dvou formálních rovinách výtvarného vyjádření - v rovině trojrozměřných soch a objektů a v dvojrozměrné rovině reliérů/asambláží, rovině blízké závěsným obrazům.
Jean-Paul Chablais není ortodoxním sochařem ve smyslu užití materiálu, kterým své výtvarné představy zhmotňuje. Používá cokoliv, co mu dává možnost oslovení představivosti diváka. Může to být stejně mramor, břidlice, dřevo, ale také kůže, provaz, jutová textilie, prostě cokoliv, co má schopnost stát se médiem, umožňujícím mu vyslovit téma, materializovat sen.
Kdybych měl sám pro sebe pojmenovat jak cítím základní téma Jean-Paula Chablais, asi bych ho zahrnul právě pod pojem čas. Pod pojem, který k místu, k prostoru našeho bytí, tedy k rozměru více méně statickému, přidává rozměr mnohem méně uchopitelný, mnohem víc zasahující do našeho nitra, mnohem víc limitující naši existenci.
A znovu jsem u onoho obrazu času v čase.
Potažmo u dvou významových rovin, kdy ta první, vnižřní, kterou si chceme zachovat, kterou můžeme ovlivnit, jkterá jistým způsobem bráží a uchovává naše vzpomínky, naše představy, naše touhy, naše ideály, náš hodnotový systém, se konfrontuje s rovinou vnější, která už tak ovlivnitelná není, protože se děje ve jménu obecného zrychlení, atomizace, nekdlidu, těkavosti, která se nás pokouší vykořenít z oné trojjedinosti "bylo, je a bude", trojjedinost, která dovoluje nejenom vnímat tu střepinu věčnosti - kterou je náš život - v širším kontextu, ale která nám umožňuje pokoušet se o činy, jež nás přesahují, pokoušet se o skutky, které se vymykají pragmatizmu, který je určující pro náš současný svět.
A tato konfrontace dvou rovin - ve chvíli, kdy si přiznáme jejich existenci - se nást zmocňuje a přináší do našeho života konflikt, který prověřuje jak dalece jsme vyprahlí, okoralí, vyprázdnění, bezcitní, osamělí......
Když uvažuji o materiálech, jejichž prostřednictvím Jean-Paul realizuje své vize, říkám si, že kromě prvotního estetického výrazu, kterým nás oslovuje užitý materiál, kromě toho, že ve mně vyvolává pocit proudící energie, pocit živého prostroru, spojovaného křehkými vlákny představ, tak tedy kromě toho všeho nám tvůrce nabízí abychom využili smyslovou zkušenost, která s pochopením, s prožitím konkrétního výtvarného díla alespoň na první pohled nesouvisí.
Co tím mám na mysli?
Když jsem se poprvé s tvorbou Jean-Paula setkal, řekl mi, že dřevo použité v jeho sochách a reliéfech jsou ostatky rybářských člunů, které už nikdy nevyplují z přístavu a starých dubových sudů, ve kterých už burgundské víno nikdy nebude zrát.
V tom okamžiku se mi neobyčejně silně vybavila vzpomínka na vůni, kterou mě kdysi dávno oslovilo moře a vzpomínka na chuť ušlechtilého nápoje, ale také na krajinu a na historii místa s ním spojenou.
A tak moje smyslová zkušenost, smyslová paměť, kterou Jean-Paul využil, umocnila komunikaci s jeho sochami.
Vrátila do dialogu, který se - u děl v podstatě abstraktních - odehrává především v intelektuální poloze, neobyčejně silnou emoci.
Prapůvodní zkušenost, zprostředkovanou všemi smyslz, jimiž jsme vybaveni ke zkoumání světa, k rozpoznání dobrého i zlého, k navazování vztahů, k probouzení skrytých pramenů imaginace.
Když se dívám na díla zde vystavená mám pocit, že jsem jim porozuměl, ne ve smyslu racionálním, ale jaksi souhrnně.
jakoby podzimní imprese Jean-Pula Chablais byly konfesí, ve které se praví:
Nepospíchej v čase, protože skutečný čas dobrého i zlého, štěstí a zármutku, lásky a odcizení je teď, protože každé příští jako, léto, podzim bude i přiblížením se k horizontu, za nimž žádné jako, léto, podzim už nebude.
Drž se svého času v čase a nepodléhej iluzi, že zrychlením čehokoliv získáš v životě čas navíc.
Buď celou svou bytostí přítoment v této chvíli.